Tak už to chodí, že některé nápady vzniknou velice spontánně. Je sice pravdou, že tři pobaltské země jsem chtěl navštívit už dlouho, ale nepředpokládal jsem, že se ke splnění jednoho ze svých snů rozhodnu takříkajíc téměř na poslední chvíli. Kromě klasických důvodů v podobě mnoha turistických lákadel a chuti poznat tuto část po několik desetiletí bývalého Sovětského svazu, mě k tomuto činu dovedla i skutečnost, že mi letos na letní dovolenou nezbyl čas. Poté už začal klasický maratón v podobě shánění informací o této lokalitě, o cenách, bezpečnostních rizicích atd. Aby se však nakonec alespoň v posledně uvedené oblasti všechno ukázalo trošku jinak, než jak jsem byl před cestou upozorňován, ale nepředbíhejme.

Většina pobaltských cestopisů, které jsem měl možnost nalézt na internetu, popisuje cesty povětšinou několika lidí, kteří se sem vypravili hlavně v letních měsících. U mne bylo všechno jinak. Na cestu jsem se hodlal vypravit zcela sám, což hlavně ve tvářích mých blízkých rodinných příslušníků vyvolalo nejednu vrásku na čele, a hlavně v době, kdy už naplno propuká podzim, takže víceméně se nejednalo ani o náhražku letní dovolené. Abych nezbytný úvod nijak dále nenatahoval, tak už jen prozradím, že po zvážení různých možností jsem se nakonec rozhodl pro leteckou dopravu do hlavního města Lotyšska – Rigy (padaly i dokonce takové divoké možnosti jako cesta vlakem přes Bělorusko apod.), které leží přesně uprostřed těchto tří zemí. Jako výchozí a zároveň finální destinace je toto místo přímo ideální, neb po prozkoumání všech dopravních možností jsem zvolil tu nejpohodlnější – v Rize si půjčit auto a projet co nejvíce zajímavých míst bez zbytečného stresu z čekání na dopravní spoj s dvacetikilovým báglem na zádech.

Den první - neděle 24. září 2006 - Riga (Lotyšsko)
Pln očekávání a zbytkového alkoholu z předchozího večera nasedám v neděli krátce před polednem do letadla, abych zhruba polovinu něco málo přes devadesát minut trvajícího letu strávil v boji s neposednou kocovinkou a tu druhou, lepší, díky zcela bezoblačnému počasí nádherným výhledem na Gdaňsk, Kaliningrad a posléze i na místa, které jsem v několika následujících dnech hodlal navštívit. Neméně příjemné počasí mě přivítalo i v Rize, kde prvním úkonem bylo posunutí hodinek o šedesát minut směrem vpřed a druhým pak výměna českých korun za tvrdou lotyšskou měnu (1 LAT – cca 40 Kč). Pak už jen nasednout na ten správný autobus směřující z útulného letiště do města. Vzhled předměstí Rigy jasně vypovídá o tom, že se nacházím v zemi, která byla po několik desetiletí součástí sovětského impéria. Zanedbaná sídliště s převážně tří až čtyřpatrovými domy a kolem silnice dřevěné domky. Samozřejmě, že ani Lotyšsko (a tudíž ani jedna z pobaltských zemí) neuniklo „moderním“ trendům, takže kromě zmiňovaných památných staveb míjím nejedno nákupní centrum, prodejnu běžných i luxusních automobilů anebo rozestavěný či již dokončený nový bytový komplex. Jak se později ukázalo, tahle symbióza nového a starého je pro Pobaltí naprosto typická a všudypřítomná. Čím více jsem se však blížil k centru, tím více na mne začala dýchat specifická a nenapodobitelná atmosféra tohoto města, jenž mi ze všech mých zastávek učarovalo asi nejvíce. Díky jedné sympatické spolucestující vystupuji na té správné zastávce a poprvé vytahuji mapu, abych zdolal i poslední kus cesty do hostelu. Na zastávce však poprvé a rozhodně ani zdaleka ne naposled musím oprášit své znalosti ruského jazyka, které jsem nabyl před mnoha lety na základní škole. Jedna stařenka na tom totiž s orientací v tomto městě byla ještě hůře než já a jala se mi vyprávět příběh o tom, jak jí ujely tři tři autobusy. Poučen z mnoha článků o Pobaltí a v neposlední řadě vyškolen situací v Praze jedním očkem stále pošilhávám po svých opodál ležících zavazadlech v domnění, že na mě někdo šije boudu a snaží se odlákat moji pozornost. Nešil. Babička skutečně zmeškala tři autobusy. Zanedlouho však jel čtvrtý.

Moje sídlo, ve kterém jsem hodlal strávit první dvě a pak i poslední noc z dovolené, bylo zároveň i jediným ubytováním, které jsem si dopředu rezervoval. Vše jsem podřídil improvizaci nechtě se vázat na termíny a místa. S přihlédnutím k faktu, že letní sezóna a s ní spojený masivní příliv turistů již skončila, a tak nebude problémem sehnat ubytování vždy operativně takříkajíc na poslední chvíli, jsem podobné starosti úplně vypustil z hlavy. Útulný hostel situován přímo uprostřed starého města byl ideální základnou pro podnikání výpadů do okolí. Výrazně odlehčen, pouze s fotoaparátem a peněženkou se tedy navečer vydávám na svoji první obchůzku po starém městě a jen o několik desítek metrů dále nacházím monumentální kostel svatého Petra a ještě kousíček dál srdce Rigy – Radniční náměstí i s jeho dominantou – Domem černohlavců (na fotografii). Tato pozdně gotická a na pohled lehce kýčovitá stavba byla během druhé světové výrazně poničena a dílo zkázy poté dokonaly sovětské úřady, jenž tuto památku nechaly úplně zlikvidovat. Svého znovuzrození se dočkala až po osamostatnění Lotyšska, kdy došlo k jejímu znovuvybudování. Tohle je další poměrně typický pobaltský rys. Hlavně Lotyši a Litevci se specializují na úplné rekonstrukce svých historických staveb, což na našince může působit poněkud zvláštně a přiznám se, že i já jsem tomuto zvyku chvíli nemohl přijít na chuť, ale když jsem viděl i další města a místa, pochopil jsem, že je to výborný způsob, jak opět oživit historické dědictví a co nejvíce tak potlačit ještě stále velmi viditelný vliv sovětské architektury. Náměstí leží jen kousíček od nábřeží mohutné řeky Daugavy, která se několik kilometrů za Rigou vlévá do Baltického moře. A není lepší příležitosti, jak její atmosféru okusit, než výlet lodí. Na poslední chvíli tedy naskakuji ne jeden z parníků kotvících u starého města a po zakoupení svého prvního lotyšského piva pohodlně usedám na jeho střechu, kde už se tou dobou nacházela početná společnost převážně rusky hovořících lidí. V Rize totiž, ať se to Lotyšům líbí, nebo ne, stále žije velmi početná ruská komunita, tvořící velmi významnou část z tohoto osmisettisícového města.

Samotný výlet byl pak velmi příjemným zážitkem. Hlavně počasí se skutečně překonávalo. Opravdu jsem nečekal, že koncem září budu v Pobaltí chodit jen v triku. Cestou pak na jednom břehu pozoruji nejdříve starou část Rigy, která postupně pokračuje v panelové sídliště, jak je moc dobře známe i u nás a na druhém břehu modernější čtvrtě s novými kancelářskými budovami a byty. Velice zajímavý kontrast, který dost vypovídá i o celém Lotyšsku. Ničí pozornosti pak rozhodně neunikne ohromná televizní věž, nacházející se spolu s budovou lotyšské televize na jednom z ostrovů na řece Daugavě. Do setmění zbývá ještě čas na krátký výlet ke hradu, sídla lotyšského prezidenta (momentálně prezidentky), toulky malebnými uličkami starého města a poté i z důvodu, že jsem si na letišti dočasně zablokoval mobilní telefon,  shánění telefonního automatu, což byla jedna z četných humorných historek, které na mě čekaly. Vzhledem k tomu, že lotyšská měna se vyznačuje poměrně vysokou hodnotou, automat na mince mi odmítal akceptovat 1 LAT a nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že „sežere“ jen drobnější. Těch několik českých nadávek, které jsem ve vestibulu hlavního vlakového nádraží, jenž je mimochodem kompletně zrekonstruované a oproti tomu pražskému i bez somráků a narkomanů, utrousil, vzbudilo zaslouženou pozornost kolemjdoucích. Kromě zraku si začal své žádat i žaludek, a tak zkouším první místní restauraci. Zkouška dopadla na výbornou. Obzvláště místní pivo mě velice příjemně překvapilo, což byl vydařený závěr prvního dne stráveného v Rize.

Den druhý - pondělí, 25. září 2006 - Riga (Lotyšsko)
Tak pracovní dny jsou snad všude stejné. Ranní procházka po Kalku Iela (hlavní třída v rižském starém městě, Iela – lotyšsky ulice) mě na chvíli přenesla zpátky do Prahy. Jako bych někde v těch proudících davech zasmušilých a plně soustředěných lidí viděl sám sebe. Uffff, budíček, zpátky do dovolenkové reality. V rychlosti jsem zařídil vypůjčení auta, jenž jsem si hodlal převzít na druhý den a hurá poznávat skutečnou Rigu. Tedy ne, že by staré město nestálo za shlédnutí, právě naopak, je to malebné a nádherné místo, a na rozdíl od našeho hlavního města se prozatím nemusíte bát kosmopolitní tlačenice, byť na nedostatek turistů si rozhodně stěžovat nemůže. Vypravil jsem se tedy směr hlavní vlakové nádraží a pak dále na východ, přesně do zchátralé oblasti, která mě minulý večer zaujala během projížďky lodí. Kousek za viaduktem u hlavního nádraží se nachází centrální tržnice, což není nic jiného než veliký prostor plný stánků nabízejících zboží pochybné kvality a nepochybně i původu. Scenérie velice dobře známá i z našeho pohraničí. Hned kousek dále je možnost spatřit jednu z kopií známého moskevského hotelu, na jehož jméno si teď bohužel nevzpomenu, ale vězte, že podobný skvost se nachází i v pražských Dejvicích, ale oproti tomu rižskému působí jako dvoupatrový rodinný dům. Na první pohled už dosti oprýskaná stavba je v současnosti sídlem banky. Hned přes velice rušnou ulici (no bodejť, když je pondělní dopoledne) obdivuji roztomilý pravoslavný kostel a musím se přiznat, že tento typ staveb jsem v Pobaltí očumoval asi nejvíce. Vždyť i tento můj pondělní výšlap měl za cíl objevit jeden z krásných kostelů s typickými kulatými věžičkami, který jsem den předtím pozoroval z parníku. Pokračuji tedy dále směr jihovýchod Rigy, do míst, kde se nachází tzv. Moskevské předměstí. Ještě před druhou světovou válku zde žili převážně Židé, čehož nacisté využili k vybudování židovského gheta. Zde jako by na vás dýchala atmosféra hluboké sovětské totality. Tato část Rigy je asi nejzchátralejší oblastí tohoto jinak dynamicky se rozvíjejícího města. Přesto se sem však vyplatí zajít, neboť i přes uvedené se vyznačuje vysokou koncentrací zajímavých památek a nepochybně už jen kvůli tomu nevšednímu zážitku to stojí za to. Postupně procházím uličku za uličkou, fotím si staré dřevěné domy, které mi i přes nepříliš lahodný estetický dojem přijdou pořád velmi roztomilé, pavlačové bytovky jen prohlížím, neb na těch už neshledávám zajímavého nic. Zajímavý je však fakt, že před nejedním činžovním domem, za který by se nemuselo stydět ani předměstí v Ústí nad Labem, stojí zánovní a ne úplně nejlevnější vozy. Fotím si několik krásných kostelů, sem tam se zvídavým dotazem (hmmm, hlavně pa ruskoj, angličtina je v těchto končinách úplně marná) promluvím s místními obyvateli, které očividně nijak netrápí, kde se každodenně pohybují, až nakonec přeci jen nacházím cíl své vycházky – jeden z mnoha místních a na pohled vskutku přitažlivých pravoslavných kostelů (na fotografii). Počasí je opět nádherné a já si po chvilkových rozpacích zde přestávám připadat divně a dokonce na tomto kousku Rigy nacházím i mnoho přitažlivého. Dobře dobře, nehodlám si hrát na nějakého dobrodruha, v noci bych si sem jít určitě netroufal, stačí?

Času je pořád ještě dost, hlad a žízeň odháním zakoupením bagety a koly v místním koloniálu. A co teď? Zpátky do starého města? Hmmm, ne, tam už jsem to skoro všechno viděl. Jo vlastně ona je tady ta televizní věž a vidět Rigu a její okolí z výšky, tak to už je pořádné lákadlo. Průvodce radí, že k věži se nejlépe dostanu busem číslo to a to a že prý jezdí i přes moskevské předměstí. No výborně! Nacházím zastávku inkriminovaného autobusu, čekám, nastupuji a hlídám si místo, kde vystoupit. Leč mi jaksi nedošlo, že na každé zastávce je potřeba zmáčknout onen magický knoflík na otevření dveří. Takže se projedu o zastávku dále, až za řeku. Naštěstí se mě ihned ujímá jedna starší paní, která kromě toho, že stihne pochválit Prahu, kterou před mnoha lety navštívila, neopomene ani vyzdvihnout moji ruštinu („vy gavaritě očeň charašó“) a tím mi zvedá sebevědomí do nezdravých výšek, což se mi o několik dní později vymstí. Takže zpátky na most a potom asi kilometr pěšky až k televizní věži. Zde se potkávám s jedním sympatickým a velice bezradně působícím Angličanem, který nejen že nemohl najít vstup do této monumentální budovy, ale navíc neměl ani možnost se na něj nikoho zeptat, neb dva dělníci postávající u zaparkovaného náklaďáku mluvili pouze lotyšsky a, jak jinak, rusky. Přišel jsem právě včas, abych situaci zachránil a hosta z britského království tak nepřipravil o zážitek z vyhlídky. Interiér věže je v typicky pozdněsocialistickém duchu, což platí i o výtahu, který nás dopravil nahoru. Paní u pokladny z cizích jazyků ovládala pouze němčinu, takže opět zpátky k ruštině. I přes poměrně špinavá okna se jedná o vskutku působivý pohled (na fotografii). Dokonale jsem si užil panorama města včetně všech jeho částí a rovněž i pohled na tok řeky Daugavy, který nenávratně mizí v Baltském moři.

Cestou zpátky do centra jsem se stihl kromě jiného i znemožnit. V rižských autobusech se jízdné platí přímo uvnitř. Po voze prochází osoba v uniformě (pokaždé to byla nepříliš optimisticky naladěna žena) a prodává lístky. Já, přesně dle pražského zvyku ihned po nástupu opouštím prostor přede dveřmi, abych na dalších zastávkách nepřekážel a stavím se kousek opodál. Mezitím se na mě začínají místní dívat a lehce se uculovat. Nechápal jsem proč, ale hned vzápětí mi to došlo. Postavil jsem se totiž přesně před sedadlo, kde si občas sedá ona osoba vybírající jízdné. Ano, v té chvíli tam zrovna seděla. Načež se mi dostalo patrně nějakého nepříliš přívětivého upozornění v ruštině. Pochopil jsem a se smíchem se přesouvám vedle. Nejzajímavější na tom celém bylo, že po mě nechtěla ani peníze, takže jsem si střihnul jízdu na černo. Zcela vyčerpán navštěvuji hospůdku, abych do sebe dostal jedno z místních jídel, které by bojovníky proti cholesterolové hrozbě příliš nepotěšilo. Večer mě ještě čeká krátká procházka po parcích v blízkosti starého města. Toto velmi útulné a romantické místo je přímo ideální na utužování partnerských vztahů a taktéž na poznávání tajů opačného pohlaví, což místní omladina viděla úplně stejně.

Den třetí - úterý, 26. září 2006 - Jelgava (Lotyšsko) - Liepaja (Lotyšsko) - Klaipéda (Litva)
Tak, a teď to teprve všechno začne, říkal jsem si ráno během balení bagáže a pojídání snídaně. Zhruba v deset hodin vyzvedávám auto a od pracovníka autopůjčovny se dozvídám, že on se svými přáteli podobně koncipovaný výlet po Česku, Slovensku, Rakousku a Maďarsku (no zkrátka po bývalé CK Monarchii) absolvoval před dvěma lety. No vida. Zpočátku mne však jímaly nemalé obavy z lotyšských řidičů, protože to, co jsem měl na rižských silnicích možnost během prvních dvou dnů vidět, bylo snad ještě horší než na našich silnicích. Kupodivu se z Rigy dostávám poměrně snadno a rychle. Mířím si to na jih směr Jelgava. Předměstí Rigy, která míjím jsou oproti moskevskému předměstí jako den a noc. Pozoruji mnoho nových či opravených staveb, příjemných a klidných čtvrtí, což je opět další důkaz rozpolcenosti tohoto města. Hlavně už jsem velice nedočkavý dalších destinací a pověstných pobaltských silnic, o který jsem četl nejednu nelichotivou historku. Aby to však nakonec nebylo tak horké. Tedy ne, že by hlavní tah do Jelgavy splňoval evropská měřítka, ale že bych si připadal jako na safari výletě, to taky říct nemůžu. Zkrátka nepříliš kvalitní silnice, která však našince zase tolik nešokují, protože podobných komunikací pyšnících se přívlastkem „první třídy“ máme i u nás dost. První zastávku si dávám právě v Jelgavě, městečku situovaném asi 30 kilometrů jižně od Rigy. Nejznámější zdejší atrakcí je rozsáhlý zámek (na fotografii) s přilehlým parkem, kterému by však velice prospěla celková renovace. Poprvé poznávám i lotyšský venkov a ačkoliv jsem nesdílel typicky český pohled na Pobaltí ve stylu „vždyť je to vlastně Rusko“, jsem několikrát mile překvapen upraveným vzhledem místních vesniček.

Samozřejmě, že neznaje místní komunikace jsem očekával, že občas si trošku zabloudím, či špatně odbočím, ale že to bude tak rychle, mě poněkud zaskočilo. Můj původní záměr pokračovat z Jelgavy dále na jih až do Litvy a po cestě shlédnout pověstnou Horu křížů vzal ihned za své poté, co jsem se asi 25 kilometrů za Jelgavou namátkou podíval do mapy, abych zkontroloval směr jízdy. No samozřejmě, že jsem jel místo na jih na západ. No budiž, Liepaja je taky zajímavá. Zastávku si dávám ještě v městečku Dobele, kde si fotím zříceninu hradu a rozmlouvám s posádkou popelářského vozu, která s nadšením vítá fakt, že přicházím z Česka. Cestu po rovných silnicích, kde se kromě pozorování krajiny neděje nic zajímavého si zpestřuji poslechem místního rádia a až na tu nesrozumitelnou řeč se jedná o stejně žalostný repertoár jako v případě našich komerčních vysílaček. Zhruba ve dvě odpoledne končí moje asi 150 kilometrů dlouhá cesta z Rigy příjezdem do Liepaje. Známý lotyšský přístav působí rovněž poměrně sovětským dojmem, ale skrývá v sobě snad nejsovětštější atrakci z celého Pobaltí – severní předměstí pojmenované Karosta. Kdysi carský a posléze i sovětský vojenský přístav je dnes značně zchátralý a v zásadě dožívající skanzen. V jedné z kaváren v centru Liepaje se servírky poptávám na cestu a na bezpečí v Karostě (přes den pohoda, po setmění e-e) a na oplátku jsem vyzpovídaný na téma odkud přicházím zase já. Pochopitelně opět nastává bloudění spojené s jednou okružní jízdou kolem celého města a když už se k podobnému průběhu schyluje i napodruhé, odhazuji poslední zbytky obav z místního prostředí a zastavuji na parkovišti na jednom z okrajových a značně nevzhledných sídlišť. Odchytávám si jednoho pána venčícího psa a za odměnu se mi dostává asi desetiminutového monologu v ruštině právě na téma Karosta (pardon Karósta) a jako bonus pak pětiminutový přídavek o České republice („Dá českaja respublika. Jaroslav Gááášek. Já znáju“), krátce na to, co jsem prozradil svůj původ. Nakonec tedy přijíždím přímo na místo. Auto parkuji u jednoho ze zchátralých paneláků a vyrážím na krátkou prohlídku. Karosta (na fotografii) je i na ty zaostalejší lotyšské poměry velice smutným místem. Tentokráte si už skutečně připadám jako někde na dálném ruském východě. Kdysi zde žilo veliké množství vojáků, z nichž mnozí zůstali a momentálně jsou převážně nezaměstnaní a ani jejich potomky nečeká žádná světlá budoucnost. Možná, že se teď divíte, proč si místo do Liepaje nezajedu do Chánova, vždyť je to ten samý zážitek. Nikoliv, i přes množství zdevastovaných a opuštěných paneláků jsem měl pocit, že zde žije mnoho lidí, kteří prostě jen nemají jinou volbu a rozhodně není v jejich zájmu likvidace svého životního prostředí. Před nejedním domem byly zaparkované vcelku dobře vypadající novější i postarší vozy, což příliš nevypovídalo o tom, že by zde měli žít jen lidé na spodku sociálního žebříčku. A navíc, i zde jsem si přišel na svůj fetiš – uprostřed Karosty stojí další z řady překrásných pravoslavných kostelů – katedrála svatého Mikuláše, která zde vyrostla ještě v době carského Ruska. Přístaviště samotné je pak hlavně hromada šrotu a ponejvíce mi připomnělo vzhled okolí našich velkých vlakových nádraží.

Čas se však nachýlil a mě ještě čekala zhruba stopadesátikilometrová cesta do litevské Klaipédy, kde jsem měl strávit svoji první noc na cestách. Poklidná cesta uběhla poměrně rychle a já zhruba v půl sedmé večer přijíždím do litevského přístavu Klaipéda. Musím říct, že Litva na mě ihned působila mnohem uspořádanějším a modernějším dojmem, než její severní soused. Nechci si hrát na chytrého, ale snad za to může i fakt, že Litevcům se asi nejlépe podařilo vypořádat s jejich sovětskou minulostí a hlavně s tím špatným, co s sebou tato doba přinesla (ona přineslo i něco dobrého?). Cestou ještě projíždím kolem letiště v Palanze, což je jedno z nejnavštěvovanějších letních letovisek u Baltu. Na klaipédskem předměstí jsem si pak připadal jako u nás doma. Vznikají zde totiž četné kolonie nových rodinných domů a bytových komplexů. Netvrdím, že je to nějaká záruka prosperity, ale určitě to definitivně vyžene i poslední myšlenky o zaostalosti a chudobě v těchto zemích. Samotná Klaipéda mě však velice příjemně překvapila. Po ubytování absolvuji ještě večerní prohlídku tohoto přístavního města, ve které se mísí vlivy hned několika evropských národů, jenž v tomto městě působily. Ponejvíce pak toho německého. Po večeři v jedné místní, co se týče interiéru poměrně extravagantní, hospůdce pak opět zcela unaven ulehám do postele, protože mě z důvodu ranní prohlídky města a následného nalodění na trajekt směr Kuronianský výběžek čeká brzké vstávání.

RIGA (Lotyšsko):
NA CESTĚ (Lotyšsko):
LIEPAJA, KAROSTA (Lotyšsko):